Uvolnění se do sebe

Velkou část života strávíme v napětí, že něco musíme. Musíme něčeho dosáhnout, musíme něco pořád dělat, hlavně se neflákat.  Náš nervový systém je nastavený na to být neustále k dispozici. Hlavně nevypadat, že lenivíme. Pocit nutnosti být vždy připraveni k akci. Převládá sympatikus “fight or flight” – bojuj nebo prchni, tedy akční režim nervového systému. A na parasympatikus “rest and repose” tedy odpočinek a spočinutí se příliš nedostane. Jde pak o dlouhodobý stres a nerovnováhu nervového sytému, kterou trpí mnozí z nás. Zapomněli jsme si dovolit odpočívat a tím uvolňovat napětí.

Ve staženém těle, které je pod neustálým stresem ovšem energie, tedy i voda, nositelka života a moudrosti, neproudí. Tělo je rigidní, není otevřené, vnímající, napojené. Nevyužíváme v něm svůj potenciál. A v napětí nemůžeme ani vnímat svou moudrost. Vzniká tak stále trvající očekávání, že okolní autority určí, jak žít. Nejen v dětství, ale právě i v do dospělosti. Stažené tělo (a tím i vědomí!) je závislé na okolí a jejich názorech, radách, příkazech či povoleních. Ať už jsou to partneři, přítelé, rodiče, politické či jiné známé osobnosti nebo duchovní učitelé. Jde o závislost na tom, co si myslí nebo říká okolí. Určitý druh nesvobody a přetrvávávající tlak a otázka: Kdo mi řekne, co mám dělat? Co je správně? Kde hledat odpověď? Kdo mi poradí?

Odpovědi však máme všichni v sobě, jen je potřeba si dát ten prostor a čas jim naslouchat.

Napojení se na moudrost svého těla se děje skze uvolňování a rozpouštění starých zamrznutí, která jsou vlastně těmi zatuhlými místy uvnitř nás. Naše emoční zranění způsobila, že původně přirozené živé a moudré tělo někde zamrzlo. A tak se učíme roztávat a rozpouštět, doslova probouzet “tekuté tělo”. Hluboké uvolnění se do své existence nás vede k soběstačnosti. Energetické soběstačnosti bez závislosti na tom, co si o nás myslí okolí. Už se nemusíme snažit všem zavděčit. Je to zacelování starých ran a míst, kde nám utíká energie.

Umění otevřít se životu, zdroji. Rozproudit to, co bylo zamrzlé, zatuhlé. Učíme se důvěřovat sobě, svému tělu, jeho moudrosti. Uvolnit se gravitaci, uvolnit se v těle, uvolnit se do sebe a do proudu života.

Můžeme si třeba lehnout na zem, odevzdat své tělo do náručí matky země a nechat gravitační sílu ať na nás působí. Tím se tělo uvolňuje samo, stačí když to dovolíme.

Můžeme vnímat svůj dech, život s sobě, místa kde energie proudí i kde třeba cítíme, že jsme zatuhlí. Nehodnotíme. Necháme vnitřního kritika odpočívat. Jsme pozorovatelem toho, co je, tak jak to je. Jen nasloucháme, cítíme, vnímáme.

Ptáme se sebe a svého těla: Co potřebuješ?

A trpělivě nasloucháme.

Netlačíme na sebe.

Necháváme si čas a prostor na to probouzení.

Tělo se možná samo začíná pohybovat tak, jak je pro něj přirozené a nebo si navnímáme, že to, co potřebujeme je opravdu kvalitní spánek a odpočinek.

Z klidu a spojení se probouzí i sebe-léčivá vnitřní síla. Přirozené umění regenerace.

V klidném spočinutí sami se sebou necháváme probouzet moudrost svého těla.

Ono ví.

Nechme se vést.